Renesanční plnost času

Četba z knihy Předěly staletí – České a světové dějiny v horizontech věků, kapitola: Renesanční plnost času, autor: Jan P. Kučera „Renesance bylo zejména v patnáctém a šestnáctém století kulturní hnutí spojené s rozkvětem umění a věd, které se opíralo o antickou kulturu, usilovalo o její obrodu a zdůrazňovalo člověka jako jedince a jeho individuální zkušenost,“ praví snad hezky, ale nikoliv dost výstižně Slovník cizích slov. Nemusí nás to však trápit, protože hodně z nás dnes, ve věku bujícího zevlounství, má vedle pokusu o svízelnou zkratku k dispozici i důležitou bezprostřední znalost renesance. Kdo si rád listuje v knihách o výtvarném umění, kdo se toulává po Čechách, neřku-li ti, kteří už navštívili Itálii, ten ví svoje: renesance, to je Florencie s její povážlivě hmotnou, ale elegantní Brunelleschiho kupolí na dómu Santa Maria del Fiore, to je Leonardo s jeho záhadně se usmívající Monou Lisou či pohlavně dimorfním svatým Janem Křtitelem, to je Michelangelo s jeho nedostižnou Pietou či freskami v Sixtinské kapli, a koho příliš děsí pracnost a vůbec přílišnost takového pomalování stěn a stropu, pro toho možná je renesance spíš slánka ze zlata, emailu a drahokamů, kterou pro francouzského krále Františka prvního podlézavě zhotovil Benvenuto Cellini. To vše je ovšem jen umění, vlastně jen výtvarné umění, protože renesanční literatura se podobné popularitě netěší, snad s výjimkou Boccacciova Dekameronu, a renesanční hudba na tom není o nic líp, ač v Nizozemí tvořili nemenší géniové – ale kdo se dnes, kromě výstředníků, kochá třeba Josquinem?