Samota jako nový mainstream: Proč začíná být trapné mít partnera

Před nedávnem se stal virálním článek „Je už dnes trapné mít přítele?“ v britském Vogue. Výstižně zachytil překvapivý posun současnosti. Zvláště ženy se podle něj začínají stahovat ze vztahů a oslavují samotu jako opojný zdroj tvořivosti i radosti ze života. Jestliže ve filmu Vše o mé matce z roku 1999 může jedna z hrdinek říct: „Ženy udělají vše, aby nebyly samy“, dnes jako by stále častěji platilo – a nejen pro ženy: „Dobře si rozmysli, co ti partnerství vezme.“ Tento posun zároveň mění pohled na často skloňované téma porodnosti, v jehož souvislosti se obvykle zmiňují finanční těžkosti mladých párů. Možná je však problém základnější: partnerství vůbec nevznikají.Má to také kulturní důvody. Americký sociolog Eric Klinenberg si už v knize Going Solo z roku 2012 všímá, že vzniká nový typ člověka, který nikoho nepotřebuje. Tento trend přitom spojuje i s vlivem filosofů, kteří v kultuře posilovali ideál svépomoci a svébytnosti. Henry David Thoreau například odchází do lesa, aby během dvouletého experimentu zjistil, co všechno od druhých nepotřebuje a na co může rezignovat, aby se stal sám sebou. Jenže Thoreauovi jde především o nalezení hranic: dobře ví, že přítomnost druhých člověku ledacos podstatného dává a uzavřít se do vlastní mysli je cesta k provinčnosti. Proto po dvou letech opouští svůj poustevnický experiment, vstupuje zpět do společnosti a stává se jedním z nejvlivnějších politických myslitelů své doby.Mnozí v současné společnosti jako by zůstali stát ve fázi „odchodu do lesa“. Není divu. Samota je pohodlná, efektivní a svobodná. Americká publicistka Freya India si všímá, že zvláštní náklonnost k domácímu životu se rozšířila zejména mezi mladými lidmi. Heslo fear of missing out – strach z toho, že nám něco unikne – se proměnilo v joy of missing out: radost z toho, že něco odřekneme. Na TikToku jsou velmi populární videa, která radí, jak se elegantně vymluvit a nikam nevyrazit.Zde se také objevuje paradox. Podstatou „samotářské doby“ možná není to, že jsme se naučili být sami, ale že jsme zapomněli na jinou, dospělou podobu závislosti. Té dětské a dětinské závislosti, třeba na přílišné uznání od druhých, musíme odrůst, ale lidský život se neobejde bez závislosti nové: dobrovolné a vědomé. Právě ona je zdrojem dobrého života. Právě tam, kde je člověk na druhém závislý, se také učí. Čemu? Třeba trpělivosti, pokoře i schopnosti měnit perspektivu. Vztah, ať už láska, přátelství nebo rodičovství, vyžaduje něco, co je možná stále méně samozřejmé: schopnost přijmout závislost na druhém člověku a opustit rutinu sebestřednosti.KapitolyI. Být sám novým mainstreamem [úvod až 17:25]II. Samota pro pokročilé [17:25 až 40:10]III. Masová výroba jedinečnosti [40:10 až 51:10]IV. Óda na samotu – jen nový konformismus? [51:10 až konec]