Spor o přirozenost: „Kdo ji popírá, říká si o katastrofu.“ Pravda neexistuje #46

Ve vztahu k přirozenosti kolují na veřejnosti dvě teze. Těžko přitom říct, zda mají své reálné zastánce, anebo se ve skutečnosti přeme o argumentační pahýly, které přisuzujeme oponentům či nepřátelům. Jedni prý tvrdí, že existuje přirozenost, kterou buď zjevil Bůh nebo vědec a my se podle ní máme řídit, protože nám tato přirozenost rovnou i přikazuje, jak žít. Druzí tvrdí, že přirozenost neexistuje, vše je konstrukt; kdo navíc mluví o přirozenosti, usiluje nejčastěji o naši svobodu. Takový člověk chce druhým namluvit, že něco, co záleží jen na libovůli, je ve skutečnosti dané, přirozené, posvátné. Takž: nevěřit mluvčím přirozenosti, jdou po vaší svobodě – a hlavně zůstat hraví! Z filozofického hlediska jsou obě teze přinejmenším sporné. Není pochyb o tom, že moderna začíná odkouzlením. To, co jsme považovali za posvátné, se dává do pohybu, nacházíme v tom příliš lidské prsty. Jenže z tohoto odhalení – tedy z toho, že ledacos, co jsme považovali za dané i nějak přirozené, je ve skutečnosti vytvořené – rozhodně neplyne, že dané není vůbec nic a my si můžeme rozhodnout o všem. Člověk nemusí být kdovíjaký konzervativec, aby tezi o krajním konstruktivismu odmítl. Vzpomenout si lze třeba na Petera Singera. Ten levici nabádá, ať odmítne neudržitelný marxistický předpoklad o tom, že vše je politika, tedy otázka mocenského konstruktu. „Být slepý k faktům o lidské přirozenosti znamená riskovat katastrofu,“ poznamenává v knize Darwinovská levice. Nebo takový Bernard Williamse. Pro tohoto filozofa byl i Immanuel Kant, teology označovaný jako všedrtič, příliš dogmatický. Přesto tvrdil, že třeba kulturní relativismus, tedy představa, že každá společnost si volí takové hodnoty, jaké chce, a my do toho nemáme co kecat, je spíše myšlenkové lajdáctví než projev svobodomyslnosti. Neměli bychom opomenout, že konstruktivismus, tvrzení, že ve všem, co je dané, objevujeme lidskou stopu, dnes spojujeme s liberalismem, ale tradičně se pojil spíše se socialismem, zvláště se zmíněným marxismem, občas i se sociálním inženýrstvím. S ohledem na to, že spor o přirozenost se rozhořel zvláště na otázce genderu, může zaujmout, že třeba Slavoj Brichcín, nestor české sexuologie, poznamenává, že on sám spatřoval v tezi o všeobecné společenské podmíněnosti něco totalitního. Jeho pacienti, kteří nezapadali do normy, byli chápáni jako bytosti deficientní, jako bytosti, které je však možné „předělat“ v žádoucí obraz společnosti. I na tomto pozadí se ukazuje: tvrzení, že s něčím nelze hnout, že něco je dané, nemusí být jen projevem útlaku, ale rovněž zprávou o tom, že některé skutečnosti je třeba přijmout, dokonce nechat být. I to – možná zvláště to – může být projevem svobody a svobodomyslnosti. Kapitoly I. Rodina? Pouhý konstrukt – to je snad jasné, nebo ne? [začátek až 17:10] II. Konstruktivismus Niklas Luhmanna: Realita je to, co mnou otřásá. [17:10 až 40:12] III. Jiný svět, jiný mrav? Nesmysl. [40:12–52:00] IV. Přirozenost samozřejmě existuje. Ale ve vrstvách a je sporná. [52:00 až konec] Bibliografie Slavoj Brichcín, Sexuální delikventi z pohledu psychiatrické sexuologie, Praha: Psychiatrické centrum, 1996. Anne Fausto-Sterling, Sexing the Body: Gender Politics and the Construction of Sexuality, New York: Basic Books, 2020. Niklas Luhmann, Realita masmédií, přel. Katrin Vodrážková, Praha: Academia, 2014. Niklas Luhmann, Sociální systémy. Nárys obecné teorie, přel. Pavel Váňa, Brno: CDK, 2006. Paul Preciado, Testojunkie. Sex, Drugs, and Biopolitics in the Pharmacopornographic Era, přel. Bruce Benderson, New York: The Feminist Press, 2013. Peter Singer, Darwinovská levice, přel. Denis Kostomitsopoulos, Praha: Filosofia, 2006. Bernard Williams, Morálka. Úvod do etiky, přel. Šimon Haikl Koukal – Tereza Matějčková, Praha: OIKOYMENH, 2021. Celé epizody na www.forendors.cz/pravdaneexistujetm