Strach ne, ale respekt. Bývalý člen 601. skupiny speciálních sil o odvaze, výcviku i bojových misích

"Když máte koule a máte ten skill, ta odvaha s tím přichází," říká Ondřej Spisar, bývalý příslušník 601. skupiny speciálních sil, který strávil téměř dvacet let v jedné z nejelitnějších jednotek české armády. V exkluzivním rozhovoru v podcastu Men’s Factor mluví o vojenském výcviku, misích v zahraničí i o připravenosti dnešní společnosti na případný konflikt.Cesta do 601. skupiny rozhodně není jednoduchá. „Výběrové řízení trvá šest dní. Hodně se běhá, spí se málo, fyzická zátěž je extrémní. Třeba jsme nesli pytle s pískem a já si říkal, že mi upadnou ruce. Pak nám je instruktoři sebrali, aby zjistili, jestli jsme si cestou něco neodsypali,“ vzpomíná Spisar. Důležitým aspektem je i psychologická příprava. „Musíte zvládnout testy, třeba rozpoznávání tvarů za pár vteřin. Na tom odpadne polovina lidí.“Spisar sloužil v Afghánistánu i Mali a během své služby zažil několik přestřelek. Ale přímý boj s nepřítelem nebyl tou největší hrozbou. „Nejhorší byly nástražné výbušné systémy. Víte, že proti tomu vám nepomůže žádný výcvik. Můžete být špičkový voják, ale když najedete na minu, je to otázka náhody,“ popisuje.Na otázku, zda pociťoval strach, odpovídá: „Spíš respekt. Když jsme večer sedali do vrtulníku, věděl jsem, kam letíme, co nás čeká. Ale ve chvíli, kdy začne akce, přemýšlet není čas. Děláte jen to, co máte natrénováno tisíckrát.“Podle Spisara dnešní mladá generace nemá příliš zájem o vojenskou službu. „Češi nikdy nebyli extra bojovníci, spíš přežívali. Dřív tu bylo víc trampů, lidí, co uměli v přírodě přežít. Dneska? Mnozí nikdy ani nespali pod širákem. Myslím, že kdyby přišel konflikt, tak by většina nevěděla, co dělat.“