Střední Evropa je druhá liga, protože věří, že stát má být levný. Přitom už nejsme chudí

V dubnu uplynulo patnáct let od leteckého neštěstí v ruském Smolensku, kde se zřítilo polské vládní letadlo, na jehož palubě zemřel prezident Lech Kaczyński s manželkou, vrchní představitelé parlamentu či představitelé armády. Neštěstí dodnes není uspokojivě vyřešeno a patrně ještě dlouho nebude, jelikož Rusko nepředalo všechny materiály – ostatně není ani jasné, zda se na havárii podílelo, nebo ne. Jaký vliv měla událost na polskou společnost? A přeceňujeme v zahraničí její dopad, nebo ne? Jak vůbec chápeme ve střední Evropě stát: jako dostatečně jakostní entitu, o kterou je třeba řádně pečovat, anebo se pořád podceňujeme? Nemá s tím co dělat také mizerná pověst našeho regionu, pokud jde o povědomí o něm v příběhu druhé světové války? Jak si vlastně připomínat osmdesáté výročí jejího konce? A proč na něj tak odlišně vzpomínají Poláci, Češi a Slováci a jak se to odráží v dnešní politice slovanských států střední Evropy? O tom všem tentokrát s Maciejem Ruczajem.  Havárie ve Smolensku je událost, na které se z odstupu jeví všechno špatně. Zároveň nejsme schopni o ní dostatečně uvažovat, protože mnohé nevíme. To ovšem nebrání v tom, rozvíjet kolem Smolensku příběh vnitropolský, zahraničněpolitický i příběh „státu z dřevotřísky“, který sám o sobě dostatečně nedbá. „Myslíme si, že stát má být levný, že není nutné do něj investovat a starat se o něj. Proto se neustále ošíváme, když se má pořídit nové vládní letadlo nebo auto, zatímco na Západě toto nikdo neřeší. A proto střední Evropa stále hraje druhou ligu. Jenže třicet pět let po pádu komunismu už bychom si měli připustit, že nejsme chudí, že si to o sobě jenom myslíme,“ podotýká k tomu Ruczaj. Vycházejíce z tohoto bodu postupně probereme podstatné větve smolenského příběhu – a je to poutavé vyprávění, které je dobré si připomínat i kvůli vlastním předsudkům. Copak si dovedeme například představit, že by Rusové v příběhu nehráli zápornou roli?V druhé části epizody se obracíme k nadcházejícímu osmdesátému výročí konce druhé světové války. Má smysl si jej připomínat? „Samozřejmě, pořád je to nejdůležitější vztažný bod k historii, který máme,“ říká Maciej Ruczaj. A doplňuje, že střední Evropa má co dohánět, pokud jde o připomínání jejího příběhu války a jeho plnohodnotného včlenění do globálního povědomí o tomto konfliktu. „Středovýchodní Evropa je prostor, který bývá v globálních druhoválečných narativech nejvíce opomíjen. Máme silnou ruskou paměť o válce, anglosaskou, německou či židovskou. V každé z nich my jsme však periferie či negativní vztažný bod. V nejlepším případě jsme pasivní oběť. Čili měli bychom už konečně světu vyprávět náš vlastní příběh,“ vysvětluje Ruczaj.Pak snad také snáz pochopíme, proč tak odlišně reaguje na stávající evropské krize Polsko, Česko a Slovensko a jaký vliv na soudobé chování má naše historická zkušenost. Neboli proč je Polsko „pivotem“ a logistickým uzlem střední Evropy. Proč v Česku není pochybnost, kam patří (protože k západní Evropě náleží už tisíc let). Nebo proč na Slovensku nikdy nebyl důvod vnímat Rusko jako nepřítele a proč je tam silný strach být zatažen do něčeho, co přesahuje slovenské možnosti. Aneb konečně podcast, který dává Slovanům ve střední Evropě náležité rámce.