Tamara Suchánková: Ruce v těstě

Ruce v těstě Stojím u kuchyňského stolu a snažím se poctivě zabalit každou meruňku do jednoho čtverečku z těsta a vytvořit tak knedlík, jehož úkolem bude po parní lázni roztančit chuťové buňky všech, kdo jej s přidáním cukru, tvarohu a rozpuštěného másla ochutnají. Sbíhají se vám sliny už teď, když to slyšíte? Je to vždycky tak trochu sázka do loterie, jestli se podaří a budou opravdu tak dobré, jak by tvůrce chtěl. Trochu mi to připomíná Boží kuchyni a představuji si, jak nás Bůh tvořil se stejnou láskou a touhou vytvořit z nás to nejlepší, co bude libé chuti i oku a dobře utěsnit, aby to dobré ovoce v nás horkem života nevyteklo. Ovšem ne úplně dobře to na začátku vyšlo i jemu, a tak se nesmí zlobit, že to dost často nevyjde dnes ani nám. Někdy stačí špatně umíchat těsto, buď se moc lepí, nebo je tuhé, málo slané či sladké, nebo nevzejdou pořádně kvasnice, či těsto nenecháme kynout dost dlouho. Každý totiž potřebujeme odlišný čas. Anebo se z nás vařením ve vodě či v páře života stane něco, co se už kyprému ovocnému knedlíku vůbec nepodobá. Nechci tu opakovat rozdíl mezi knedlíkem a nokem. Nikdy bych totiž nepředčila úchvatnou scénu z filmu Pelíšky. Chci jen říct, že prostě záleží nejen na ingrediencích, ale i na tom s jakou láskou přistupujeme k přípravě a kolik času této části věnujeme. Všimli jste si, jak jsem plynule z popisu knedlíků přešla k nám? Snad tím nikoho nepohorším ani neurazím, ale tak mě napadá, že jsme vlastně taky takové ovocné knedlíky, každý se svou povahou a svým já, podle toho, jaké ovoce máme uvnitř. Ale nesmíme zapomenout i na prostředí v jakém rosteme, tedy jsme tvořeni a zpracováváni. Někdy jsme podle způsobu přípravy kypří, nadýchaní, jindy na povrchu mírně slizcí nebo sražení. A tak se dochucujeme vhodnou posypkou a voňavým máslem a maskujeme nerovnosti na povrchu, abychom vypadali k nakousnutí. Buď aby na první pohled nebylo hned vidět, jak na tom jsme vně, nebo naopak ač můžeme mít velmi dobrou náplň, raději nejsme vidět a nevěříme si. A když jsem v těch nejhlubších myšlenkách a ruce mám zalepené od těsta, jak nejvíc to jde, cinkne mi v mobilu zpráva. Mrknu okem a on to Martin Holík. Podívám se na těsto na svých rukou a povzdechnu si: „Martine, nedá se, musíš vydržet…“ Když zbavím nánosu jeden prst, píšu zprávu: „Promiň, nemůžu, mám ruce v těstě!“ Očividně jej zpráva pobavila, protože mi hned odepisuje: „Příští myšlenka ponese název Ruce v těstě.“ Proč ne, říkám si, nakonec legrace musí být. Kde je radost, tam je i Duch svatý. Takže, tady vám ji nesu … Přeji vám krásný letní čas a pozor na úpaly, úžehy, bouřky, i na recepty. Chce to nejen vědět, jaké ingredience je třeba použít, ale mít i zkušenost a tu získáte jen opakováním. Co se nepovedlo teď, bude po dalším pokusu určitě vynikající. A nezapomeňte se před sluníčkem mazat, ne namazat. Příště se na vás opět těším. Tamara Suchánková, Kroměříž