Tamara Suchánková: Světlo za kostelem

Jedno nedělní ráno jsem přijela ke kostelu a zaparkovala. Zvedla jsem oči ke zpětnému zrcátku a uviděla stát přímo za autem mladou ženu "bez domova". Otevřela jsem dveře a ona mně velmi slušně porosila o deset korun. Vybrala jsem všechny kovové mince, co jsem měla a nasypala je do jejich špinavých dlaní. Poděkovala a odcházela. Najednou se zastavila, otočila se a říká: " Paní, věříte v Boha?" "Ano věřím," odpověděla jsem. Vrátila se a zadívala se na mě svýma krásnýma modrýma očima. "Mohla byste mi prosím pomoct najít Boha? Stále ho hledám, volám, ale nic..." Usmála jsem se a odpověděla jí: "Už jste ho našla. To On vás přivedl." Dívala se na mě a pak se zeptala: "Jak mi může pomoct!" "Pomůže vám přežít to, co právě prožíváte," odpověděla jsem. A tak jsem ji vybídla, aby mi řekla, co se jí stalo. Začala vyprávět, jak onemocněla a přišla o práci, jak začala pít, přišla o manžela, o bydlení, o děti a zůstala na ulici, kde se zamilovala do jiného bezdomovce. Pod okem měla zamalovaný monokl, takže to asi tak velká láska nebyla. Jediné, co bylo dobré na tom všem, že měla aspoň práci. Jenže do ní chodila první měsíc a bylo mi jasné, že výplatu jí propijí ostatní, jen co ji přinese a zase ji nezůstane nic jiného, než chodit a žebrat. Byla v pasti. Dívala jsem se na ni a mlčky naslouchala. Všimla jsem si, jak si prohlíží moje šaty, pak se podívala na sebe a sklopila hlavu. Říkám ji: "Už vám někdo řekl, jak jste krásná žena?" Vyděšeně se na mě podívala. "No opravdu," říkám jí, "kdybyste si umyla vlasy a převlékla se do čistého oblečení, třeba tady, kde vám ho dají, byla byste ještě hezčí. Jak dlouho si myslíte, že vás nechají chodit do práce, když budete vypadat takto?" Mlčela a bylo vidět, že přemýšlí. A tak jsem ji začala vyprávět, jak jsem na tom kdysi byla podobně, a to jsem byla starší, než je teď ona. A že jsem taky chodila do kostela, když tam nikdo nebyl, protože jsem se neuměla modlit a křičela jsem na Boha, jak mi to mohl udělat. A on se mi tehdy ozval, stejně jako jí nyní skrze jiného člověka, který mě k Němu přivedl. Že to nebylo jednoduché, ale musela jsem vykročit z toho pomyslného kruhu, abych právě neskončila s lahví v ruce na ulici. Jak se všechno změnilo, převrátil se mi život a teď tu stojím s ní a vyprávím jí svůj příběh. Po celou dobu jsem si všímala, jak ke mně vždycky natáhla ruce a pak se na ně podívala a zase je stáhla v takovém studu, že je má špinavé. "Chcete mě chytit za ruce?" zeptala jsem se. Kývla hlavou. Podala jsem ji tedy své ruce. Zadívala se mi do očí a tiše ji tekly slzy. Ten pohled... Nabídla jsem jí, že se potkáme druhý den na stejném místě. Usmála se a tiše odcházela. Najednou se otočila a řekla: "Děkuju vám za to světlo, že jsem se na chvíli zase uviděla jako člověk." Potom odešla a já tam stála a slzy tekly mně. Děkovala jsem Bohu za toto setkání a modlila se za ni. Už nepřišla.  Vídávám ji dál na ulici, ale nedávno jsem ji zahlédla mihnout se v kostele. Očividně svůj boj ještě nevyhrála, ale Boha už určitě našla. Tamara Suchánková, Kroměříž