V českých zemích si světce vyrábíme sami. Obvykle tím, že je nejdřív zabijeme.

Jeho socha v centru Prahy je místem, kde se odehrávají dějiny. Jeho chorál zní, když jde do tuhého. Svatý Václav. Světec, panovník, symbol státnosti. Přitom o stát se zasloužil spíš jeho vrah. Jak vnímají Češi a Slováci své světce a panovníky? Jak docela odlišně vnímají svou státnost? Proč se Slováci chápou jako oběť uherské nadvlády, a ne jako spolutvůrci historického uherského státu? A proč se pro Čechy právě Václav stal symbolem, který přetrval celá staletí?  V dalším telefonátu mezi Bratislavou a Brnem se Martina a Jan vydávají po stopách dávného českého knížete, mezi historickou realitou a legendou. Václav, který vládl fakticky jen středním Čechám, se stal symbolem státnosti, na čemž lví podíl má jeho mučednická smrt a následná apoteóza paradoxně jeho bratrovrahem a úspěšným českým knížetem Boleslavem. Svou podstatnou roli v příběhu hraje i jejich matka Drahomíra a babička Ludmila. Tragický příběh dynastických střetů se docela záhy proměnil v národní mýtus. Svatý Václav není jen postavou středověku. Jeho chorál i Myslbekova socha na Václavském náměstí dodnes doprovázejí demonstrace a připomínají touhu po svobodě a sebevědomí. „Panovník nemá být mnich, panovník má vládnout,“ říká Jan a dodává, že i Masaryk, kritický ke katolické církvi, si svatého Václava vážil.