Zapomenuté portréty (BONUS)

Cyklus rozhlasových medailonů nazvaný Zapomenuté portréty. Původní zvukový materiály byl natočen před více než čtyřiceti lety a díky nynějšímu rozhlasovému zpracování se část pozapomenutých zpovědí lidí perzekvovaných komunistickým režimem po letech dostává k posluchačům. Obsah: 1. Dagmar Skálová, 2. Zdeněk Peška, 3. Klement Lukeš, 4. Vojtěch Jandečka, 5. František Suchý, 6. František Kuchař, 7. Radovan Procházka, 8. Jaroslav Jindra Na jaře roku 1968 posluchač filmové režie pražské FAMU Vlastimil Venclík natočil na magnetofonový pásek sadu rozhovorů s někdejšími politickými vězni komunistického režimu, které chtěl využít při tvorbě filmu Národ sobě. Koncepce filmu se však změnila a nahrávky zůstaly nevyužity. Materiálu se po více než čtyřiceti letech ujal redaktor Petr Slinták, který po digitalizaci magnetických záznamů připravil sérii vzpomínek vybraných politických vězňů. Odborná spolupráce Martin Tichý, Pavel Horák, Ondřej Vojtěchovský, Michal Pehr. Zvukový mistr Josef Kačírek. Šedesátá léta minulého století byla pro českou kulturu dobou výjimečnou. Podstatný podíl na tom měla také nastupující generace tvůrců z okruhu studentů filmových oborů. Filmová akademie múzických umění se stala pojmem nejen pro svůj kvalitní pedagogický sbor, ale i díky invenci svých studentů. Jedním z nich byl i Vlastimil Venclík, který začal v polovině 60. let studovat filmovou režii a již od prvního ročníku se profiloval coby názorově vyhraněný tvůrce. Svědčí o tom i jeho dva studentské filmy. Natočení toho druhého, inscenace Nezvaný host (1969), se začínajícímu filmaři přitom stalo osudným. Na základě obsahu ateliérového cvičení, které dosáhlo kvalit televizní inscenace, byl Vlastimil Venclík z FAMU ještě v průběhu studia vyloučen. Nezáměrná alegorie o nezvaném hostu, který zprvu pouze navštíví a posléze se usadí v bytě řadové sídlištní rodiny se po srpnu 1968 jevila jako námět příliš provokativní. Odvaha a odhodlání poukazovat na negativní aspekty historie či aktuálního dění Vlastimilu Venclíkovi nescházela. Svědčí o tom i jeho předchozí práce v podobě dokumentárního snímku Národ sobě (1968). Tento školní film je hořce-ironickým ohlédnutím za obdobím 50. let – za dobou, kdy se nejen v Československu jásalo i budovalo, zavíralo i popravovalo. Vlastimil Venclík ve filmu funkčně využil známých i méně známých archivních materiálů: pozoruhodných šotů z filmových týdeníků i hraných ideologicky podmíněných agitek. Tento materiál pak doplnil o záběry vězeňských zařízení a výpovědi někdejších politických vězňů. Střihový film realizovaný coby dokumentární cvičení 2. ročníku oboru režie má podtitul „Groteskní dokument o cestě k socialismu“ a Vlastimil Venclík v něm s nadhledem a ve vtipné zkratce přibližuje kontext československých dějin následujících po únoru 1948. Původní koncepce filmového dokumentu Národ sobě počítala s využitím komentáře, který by sestával z řady rozhovorů s někdejšími politickými vězni. Z toho důvodu mladý tvůrce na jaře roku 1968 oslovil několik perzekvovaných osobností a na kotoučový magnetofon natočil sérii rozhovorů. Několikahodinový zvukový materiálu však byl využit jen z části a zůstal tak v nezpracované podobě. Materiálu se po více než čtyřiceti letech ujal rozhlasový redaktor Petr Slinták.