Žijeme v době dozoru. Proč jsou orwellovské metafory přesto zavádějící?

Když se badatelé z Pew Research Center ještě během pandemie ptali Američanů, co si myslí, že bude v roce 2025 naléhavým problémem, poukázali na digitální technologie. Prý představují riziko pro naše soukromí, tudíž i pro demokracii. Odhad to byl správný. Digitalizaci se během pandemie prohloubila na všech úrovních společnosti a dnes i mnozí odborníci bijí na poplach. Právníci navíc upozorňují, že je třeba formulovat cosi jako „kognitivní práva“. Tzv. neurotechnologie již umí monitorovat třeba naši únavu, soustředění nebo duševní výkonnost a my bychom měli mít pojistky proti tomu, aby zaměstnavatel monitoroval naše nálady bez našeho vědomí. Že nám někdo vidí do hlavy? Zní to dystopicky. Ale metafora „Big Brother“ je přesto zavádějící. Orwell totiž ještě vycházel z jednosměrného, často nedobrovolného dozoru: stát sleduje občana, který o to buď nestojí, nebo to přijímá jako nutné zlo. Jenže ten soudobý dozor by nemohl existovat, kdybychom jej s velkým nasazením sami nepodporovali. Nejenže víme, že jsme sledováni, my navíc chceme být sledováni, byť třeba jen proto, že nám to zlepší pozici v práci. Navíc sledujeme druhé. A obojí – jak být sledován, tak sledovat druhé – si užíváme. „Sledování se stalo životním stylem,“ píše David Lyon, skotský sociolog a spoluzakladatel časopisu Surveillance and Society, který v této souvislosti hovoří o „kultuře participativního dozoru“. Tímto obratem poukazuje i k tomu, jak moc se proměnil status soukromí a veřejnosti. Kdysi bylo obtížné probojovat se na veřejnost; dnes jsou její brány rozevřené. Naopak privátnost je nový luxus, který si užívají ti skutečně mocní. Právě ti se nemusejí neustále někde ukazovat, trousit citlivá data, dokonce konstruovat svou identitu skrze exhibicionismus. Tereza Matějčková se na tomto pozadí mimo jiné zabývá tím, že ke svobodě patří možnost stáhnout se, být netransparentní a nepředvídatelný. Nikdo nemá povinnost být srozumitelný. Právě na tuto stránku osobnosti má kultura dozoru nicméně spadeno. Proto je třeba začít soustavněji tematizovat odvrácené stránky digitalizace, osobní transparentnosti, ale třeba i efektivity. I. „Data never sleeps.“ [Začátek až 12:04] II. Pandemické prohloubení dozoru [12:04 až 18:45] III. Od panoptikonu k synoptiku [18:45 až 28:20] IV. Nejsme online; žijeme onlife. [28:20 až 39:45] V. Logika letiště a náš ubohý datový dvojník [39:45 až 49:15] VI. Proti transparentnosti. Proti rigidnosti. Proti poddajnosti. [49:15 až konec] Bibliografie Michel Foucault, Dohlížet a trestat, přel. Čestmír Pelikán, Praha: Dauphin, 2000. Oscar Gandy, The Panoptic Sort: A Political Economy of Personal Information, Oxford: Oxford University Press, 2021. Yuval Noah Harari, Nexus. A Brief History of Information Networks from the Stone Age to AI, New York: Penguin, 2024. David Lyon, The Culture of Surveillance: Watching as a Way of Life, Cambridge: Polity Press, 2018. David Lyon, Surveillance. A Very Short Introduction, Oxford: Oxford University Press, 2024. Pew Research Center, „Experts Say the ‘New Normal’ in 2025 Will Be Far More Tech-Driven, Presenting More Big Challenges“, 18. 2. 2021, https://www.pewresearch.org/internet/2021/02/18/worries-about-life-in-2025/